Zvoní budík. Vytáhnu hlavu ze spacáku a poslouchám déšť silně tlouct do stanu, znovu. Už rozumím proč Severoevropané v létě chodí do Španělska. Počasí nám ani jeden den nedalo vydechnout a to je jen srpen.

Venku je stále tma, tak se ani neunúvam otevřít dveře stanu. Vytáhnu hořák a postavím vodu na instantní kávu, zatímco šťouchnu do Lewise, aby se vzbudil. Lhal bych, kdybych řekl, že jsme měli velkou naději, už jsme byli v horách šestý den a ještě jsme nic neviděli. Zítra je náš poslední den a nám dochází kreativita.

Vše se však rychle změní, když se nám káva dostane do žil, a dokud si oblékáme výstroj do deště, už i žertujeme o tom, jaké vynikající bude dnes, dát si maso z karibu. Jedli jsme suchou stravu dost dlouho na to, abychom mohli snít o čerstvé chuti proteinů.

Přestože naše situace možná zní trochu smutně, přesně kvůli tomuto jsme do Norska přišli. V Evropě není mnoho míst, kde se na týden dokážete zcela ztratit v divočině, žít jen z toho, co si dokážete odnést v batohu, zatímco lovíte divokou zvěř v překrásné přírodě. Kdybych měl definovat, co takový lov pro mě znamená, řekl bych, že volnost. Můžete jít kamkoliv, spát, kde se vám uráčí, netřeba se ohlížet, jen kráčet dál a objevovat nová místa a možnosti. Je to opravdu luxus oproti dnešnímu světu rozvrhů, rutin a pravidel.

 

Usadili jsme se na místě, odkud je vidět co nejvíce. Frederikuv dědeček říkával „Gå lite, se mye“, což znamená „kráčej málo, uvidíš hodně“. Na horských lovu musíte někdy i několik hodin kráčet, jindy zase jen čekat. Pro mě je to druhé únavnější, ale umí to být produktivnější.

Když se tak rozhlížíme, uvidíme lovecký zákryt z kamene rovnou pod námi, tedy hádáme, že nejsme na špatném místě. Je šílené pomyslet si, že Honím stejným způsobem jako „Veidefolk“ před tisíci lety, jen s lepší výbavou. A pravděpodobně se i víc stěžujeme. Oni tato místa využívali na úkryt jejich luků, zatímco čekali na sobi procházející jejich zimními cestičkami.

 

Spatříme rozsáhlé hluboké údolí no bez úspěchu. Je neuvěřitelné, že nevidíme ani jednoho karibu na takovém velkém kuse země, kterou přes dalekohled vidíme. Toto místo vypadá úžasně, nachází se tam spousta potravy. Hlavním zdrojem jídla je lišejník a je zajímavé, že jsou jediný druh savců, který ho dokáží strávit. Je to díky speciální bakterií a prvokům, které mají ve střevech. Jejich nejoblíbenější druh je lišejník sobí, který je doslova všude kolem nás.

Frederik Gammelsrud, můj dobrý přítel z Norska, zorganizoval tento výlet a přišel nás doprovázet. Lovil zde již mnoho sezón a myslí si, že tento rok by to mohlo být ještě příliš brzy na toto konkrétní místo. Evropští karibu nemigrují až tak mnoho, jak je bratranci z Kanady, ale střídají místa s ročními obdobími. Podle Frederika je toto místo nejlépe během říje, která probíhá v polovině září.

 

Musím uznat, že mám obrovský respekt před Nory a jejich etikou. Ne jen způsob jakým loví, ale i zákony, kterými zajišťují nejlepší lovecké praktiky. Detaily jako zkušební střelby, které jsem musel absolvovat v den, kdy jsem přišel. Pět výstřelů na kolenou na vzdálenost 100 metrů na terč o průměru 25 centimetrů, aby se dokázal, že vím střílet z kulovnice etickým způsobem. Zákon rovněž zakazuje střílet během posledních hodin dne, aby se soby karibu mohli v klidu nakrmit. Byly tam i zóny, kde je zakázáno střílet, aby mohli procházet po svých migračních chodnících, aniž by jejich myslivci rušily. A ještě mnoho dalších detailů, které obdivuji.

Na místo jsme přišli den před začátkem lovu, byli jsme tam dlouho po zákazu střílení, abychom dokázali lokalizovat zvěř, ale neviděli jsme nic. Pro jiné výsledky, musíte zkoušet jiné věci, tak jsme se v poslední den hony rozhodli přesunout.

Šli jsme zpět k tábořišti, sbalili jsme si věci a rychle něco snědli. Bude to dlouhé odpoledne. Pokud si chcete takovou hon užít, musíte přijít mentálně i fyzicky připraven. Všiml jsem si, že největší chyba, kterou lidé dělají je, že netrénují s těžkými batohy. Běh, cyklistika a jiné sporty jsou výborné pro vaši kondici, ale chození po horách s těžkým batohem je velmi specifická aktivita, která vyžaduje hodně síly a výdrže. Nejlepší věc, co můžete udělat, je začít s lehčím batohem a mírným stoupáním a postupně přidávat zátěž i stoupání. Nezapomeňte si dopřát odpočinek týden před cestou, aby se vaše tělo zotavilo.

 

Už byla půlnoc a po mnoha ujetých kilometrech Frederik oznámil, že jsme na místě, takže musíme najít rovnou plochu na kopci, kde se složíme. Vyčerpání se utáboříme jak nejlépe umíme a zahřejeme vodu, abychom si mohli dát teplé jídlo. Bylo načase si odpočinout, zítra je naše poslední šance.

Těžko uvěřit, že noc prošla tak rychle, když zazvonil budík. První věc, kterou udělám je, že otevřu zip na stane a zkontroluji jaké je počasí. Byli jsme frustrovaní a obklopeni hustou mlhou, kvůli které jsme viděli sotva na dvacet metrů. Dokážete se smířit s deštěm, sněhem a větrem, ale nemůžete lovit něco, co nevidíte. Mlha je asi největší nepřítel myslivce, ale nezbývá nám nic jiného, ​​než dát si kávu a doufat, že se rozplyne.

Jakmile se viditelnost zlepší, pokryjeme co nejvíce plochy, fyzicky i dalekohledy, dokud konečně zahlédneme skupinu sobů. Skupina se rozprchne poté, co místní myslivec vystřelí na jednoho z nich. Rozhodli jsme se jít za nimi. Mnoho myslivců už dokázalo, že se pěšky nedá dohnat skupina sobů, ale navzdory těmto vyhlídkám, a protože jsme neměli jinou možnost, jsme se snažili jak se dalo. Po hodině zoufalého běhu za nimi jsme to vzdali, když zmizely za horizontem.

 

Vyčerpání jsme se složili na zem, abychom nabrali dech. Shodli jsme se, že to byla asi naše šance. Ticho jsme seděli, přemýšleli nad tou smolou, kterou jsme za posledních osm dnů měli, když v tom Lewis ukázal na horizont a ptal se, co je ta silueta. Vzal jsem dalekohled a díval na skupinu karibu, které šly našim směrem. Nemohl jsem tomu uvěřit, po chvíli jsme se proplížili do lepší pozice.

Rozhlíželi jsme si skupinu, když jsme s Frederikem najednou zahlásili „To je monstrum!“. Takového soba jsme ještě neviděli. Přesně o takovém jsme snili a toto byla naše šance.

Lehli jsme si na zem a čekali, dokud se skupina přiblíží. 600 metrů, 520 metrů, 440 metrů, 370 metrů, 290 metrů, 250 metrů … Frederik hlásí vzdálenost, zatímco já dívám přes dalekohled. „Připraven?“ Zbraň vystřelí a oba vidíme že zasáhla těsně za ramenem, sob odejde kousek dál, pak opět zastane, já vystřelím znovu, abych to urychlil a sob zhasne.

 

Těžko vysvětlit ten pocit po týdnu chození po horách, aniž abychom byť jen spatřili zvěř, ve špatném počasí, kdy v poslední den konečně ulovíme soba. Je to splněný sen a děkuji celému týmu za jejich úsilí. Frederikovi za hostování a doprovod, jakož i Lewisovi Thomasovi, který celou výpravu dokumentoval. Ten karibu byl nás všech.

Sešli jsme dolů a pustili jsme se do toho. Jaké nádherné zvíře. Teprve pak jsme si uvědomili, jaká práce nás čeká. Vše maso si sbalíme do ruksaků. GPS ukazuje, že jsme 12 kilometrů od auta, s těžkým nákladem přejdeme asi 2 kilometry za hodinu, takže nás čeká asi 6 -7 hodinová cesta. Nemáme čas se vrátit, takže musíme vzít všechno maso a všechno naše vybavení.

Cesta zpět je brutální, ale patří to k lovu a nějak si to užijeme. Není nic vzácnější než procházení horami ve tmě, v bolestech, ale s úsměvem od ucha k uchu. Neslyšíte nic, jen těžké dýchání a zvuk bot, když krok za krokem následujeme světlo našich čelovek. Batoh je takový těžký, že se mi slzy tlačí do očí od bolesti a štěstí zároveň. Když si představím, že nám to nikdo nepomůže vyložit, tak pouze zatneme zuby.

Přijedeme k stanu, vše sbalíme, přidáme ještě více závaží do batohů a pokračujeme k autu. Přijdeme k němu kolem půlnoci, zcela zničeni. Při autě jsem si batoh odvážil. Vážil 62,8 kilogramů. GPS zaznamenalo 17- hodinovou aktivitu a ujetých 22 kilometrů. Nádherný den, na který jistě nikdy nezapomeneme. Čím více námahy vydáte, tím větší odměnu dostanete.

 

Autor:

Pedro De Ampuero

Přebrané z magazínu LOVU ZDAR