V životě tvorů existuje významný vnitřní pocit soucitu. Alternativou opaku je sobectví, u lidí jsou oba jevy běžné. Umí být zvířata sobecké? Mají i soucit, tedy starost o druhých?

Ze chování některých druhů se zcela jasně dá vypozorovat, že i zvířata mají přirozené pudy soucitu a péče o jiných. V podstatě to vidím tak, že živočichové přicházejí na svět, aby sloužili jeden druhému. U člověka tento jev vzniká z upřímnosti srdce a otevřenosti duše. A jestli i živočich nemůže mít upřímné srdce? Upřímnost a soucit jednotlivce, to je jeho vlastní, svobodná vůle v rozhodování. Je zde také soucit rodičů s dětmi, soucit bratra, strýce k ostatním členům společenství.

Kachna divoká vychovává své děti, pečuje o členy rodiny, má soucit a porozumění i s ostatními členy svého druhu. Rodiče soucítí s mláďaty v jejich úzkostech, umí se s nimi mluvit o potřebě pomáhat. Mládě cítí se sourozencem, když mu třeba pomoci při hledání potravy, káčátko ohlásí jemným signalizačním projevem ostatním, že našlo potravu. Matka „kváká“ a svolává děti, když zjistí nebezpečí.

Akustické projevy kachen jsou i součástí zásnub. Kvákání se kačer s kachnou pozdravuje při každém setkání a různými motivovanými příznaky projevuje k ní svou náklonnost. V době svatebních her se jí znovu a znovu zalieča a zároveň projevuje soucit, pokud je třeba, tak jí pomáhá.

 

Pokud kačera při kachně překřičí kvákáním boční kačer, a osopí se na ženicha, zvednutím hlavy a vyvýšeným postojem na povrchu hladiny, zdá se, že onen kačer od kachny soucitně odpluje. No po chvíli vidět, že tento projev zdvořilosti trvá jen okamžik. Ženich se obloukem vrací ke své kachně, otevře zobák dokořán jako vrata a lehkým hlasem „kvek“ oznámí, že už bylo toho dost a musí odplout. Ale ani boční kačer to nenechá bez odpovědi, i když se soucitem odpluje, zjevně vzrušeně, důkladně vymoduloval svou výhrůžku, ba námitku slůvkem „RAB“. Tehdy se už ozve samice a pritakávajúcim souvisle znějícím Kvákání, jakoby rozmazlené, citlivě znějící recituje „TAC – CAC – TAC“.

V kŕdliku kachen na jezeře plave několik párek. Navzájem, jakoby se docela znali, vědí se rozeznat, vědí i to, která kachna ke kterému kačerovi patří, i když jsou si navlas podobné. Co je odlišuje, je intonace hlasu, signalizace projevu v chování. Modulované signalizační znaky je od sebe odlišují. V hejnu panuje soucit a altruismus, hovorově řečeno, pomáhají si navzájem v nesnázích i v radostech.

Soucit a pomoc se nejvíce projevuje při hrozbě. Kačer, který má dozor nad bezpečím, začne naklánět hlavu a očkem, jednou jedním, jednou druhým zjistí v blízkosti jestřába. Ví, co má udělat, protože pruhované tělo dravce loví i na hladině. Kachny v hejnu na skrytý pokyn kačera dozorce začnou kolem sebe do kruhu prudce plavat, vířit vodu a šplouchat vodu do výšky, čímž vytvářejí neprůhledné gejzíry vody.

 

Pokud krouží nad kachnami sokol, dozorce, který ho spatřil, klidně dívá na vetřelce ve výši, zatímco ostatní kachny se sdružují dohromady a plavou spolu. Vědí, že nemohou vyletět, neboť je to vzdušný lovec.

Kachny se vyznačují schopností radovat se. Toto moje tvrzení ovšem není snahou o přenášení lidských vlastností na zvířata. Avšak člověk už rozezná na nevinném tvorovi, kdy se jeho smyslové a citové orgány přímo rozesmějí. Pokud se shromáždí malé kachničky kolem kachny, která objevila potravu, posloucháme, jak se mláďata společně rozesmějí.

Všimněme si například vedle sebe kachnu a husu. Díváme se na obličej a oči husy, vidíme v ní jakoby smutek, ale kachna má hlávku nadzvednutou, zobák jemně v pohybu a oči usměvavé.

Podstatnou část veselosti nebo smutku vyjadřuje myšlení v předním mozku. Je to tak jako u člověka, ovlivňují ho různé emoce. Pokud má tedy kachna, ale i jiná zvířata mozek, tak musí mít i rozum. Vždyť vědci už dříve porovnávali mozek zvířat a mozek člověka a zjistili, že funkce jednotlivých částí jsou přibližně shodné. Pokud tedy kachna „myslí“ v podstatné části života jen na hezké věci, z nichž má radost, tak její emocionální pocity přenesou nervovou soustavou na ni usměvavou tvář a oči.

 

V hejnu je to například dobrý přístup k potravě, správné zacházení při ukrytí mláďat matkou, společné slavnostní výlety do vzdušného prostoru, hravé a veselé komunikování páru v svatebním období v tichých zátokách a pod.

Kachna má v sobě i další emocionální prvek – lítost. Všimněme si, když se dostane s káčátkama do úzkých, odrazu u břehu ve vodě neví mláďata zachránit. Co udělá? Matce je bezbranných a schoulených kačiatok u břehu natolik líto, že je ochotna pro ně obětovat svůj vlastní život. Hraje roli raněného bezbranného tvora, šlapou před námi ve vodě, jde docela blízko oproti člověku se „zlomeným“ křídlem, vlní vodu, noří se, jen aby člověka uľútostila, zbavila ho „dravosti“, aby odešel a dal její dětem klid.

 

Musím zmínit jednu příhodu, která se mi stala u rybníka v Krtovce, kde kachna doprovázející káčatká na pastvu napadla srnce. V tom okamžiku jsem to i vyfotografoval, bylo to však trochu rozmazané na diapozitivy. Tehdy jsem si myslel, že nikdy tento záběr nevyužiji, protože mi to i tak nikdo neuvěří. No teď velmi lituji, ale věřte mi, na záběru byla kachna, která se zakousla srnci do krku od zad hned za lopatkami. Pokud by se našel malíř, který by to takto namaloval, byl bych mu vděčný, byl by to autentický dokument, jako kachna napadla srnce při ochraně svých kačiatok. Překvapený srnec proběhl do pole, kachna se mu vezla na zádech asi pět – sedm metrů.

Když kachna vodí mláďata, kačer se netoulá sám, ale se přidružuje s vedlejšími kačera do kŕdlikov. Při obraně rodinky nepomáhají, veškerá odpovědnost je na matce. Často se stává z kačera záletník, uchází se o cizí kachnu. Někdy ji i usilovně pronásleduje. Někdy můžeme pozorovat letět tři kačkajúce kachny těsně za sebou. První byla kachna, druhý cizí kačer záletník a těsně za ním ho pronásleduje kačer manžel pronásledované kachny.

 

Přebrané z magazínu LOVU ZDAR